Československý vlčák
Historie
Počátek historie tohoto plemene se datuje od roku 1955, kdy se ing. Karel Hartl začal zabývat křížením karpatského vlka s německým ovčákem. Zpočátku bylo křížení prováděno jako věděcký experiment. O pár let později se však zrodila myšlenka vyšlechtit nové plemeno a cílem chovu bylo a je zachovat vlčí vzhled, zdraví a přitom upevnit povahové vlastnosti pracovního psa.
První kříženci vlčice Brity a německého ovčáka Cézara z Březového háje se narodili 26.5. 1958 v Libějovicích. Vlčice Brita pak dala ještě základ druhé linie, po spojení s německým ovčákem Kurtem z Václavky.Třetí linie vznikla spojením vlka Arga a feny německého ovčáka Asty z SNB. V roce 1977 byla kříženka 3. generace Xela z PS kryta vlkem Šarikem, Šarik pak nakryl ještě fenu Urtu z PS. Poslední přilití krve vlka se uskutečnilo v roce 1983. Vlčice Lejdy ze ZOO Hluboká dala vzniknout poslední linii nově šlechtěného plemene a otcem štěňat se stal německý ovčáka Bojar vom Shottenhof. Dále se již prováděla plemenitba pouze v uzavřené populaci a kříženci začali být označováni jako český vlčák.
F1 - ? z PS F1 - Kazan z PS (Lejdy x Bojar)
F2 - Odin z PS F2 - Old z PS
Rozdílnost fenotypu jednotlivých F1, F2 atd. byla značná. Genetika není matematika a od kříženců k plemeni je dlouhá cesta.
Ukázka rodokmenu vystaveného PS potomkům křížení NO a vlka a dopis civilním chovatelům ing. Karla Hartla:
Vrh A z Pražského podhradí Alfa z Pražského podhradí F4 - Lex z PS F4 - Jilma z PS
I přes odmítavý postoj tehdejších kynologických organizací, pokračovali chovatelé pod vedením ing. Karla Hartla, který byl po dlouhá léta hlavním poradcem chovu, ve šlechtění tohoto plemene. Nejdříve pod záštitou lidově demokratické armády, později pak přešel český vlčák pod ochraná křídla civilních chovatelů, jelikož uplatnění prvních kříženců v armádě bylo stále obtížnější. Pro nevyrovnané výkony se stali vlčáci v armádě - nepoužitelní.
Práce všech nadšenců, majitelů a chovatelů byla korunována malým úspěchem v roce 1981, kdy Český klub chovatelů schválil vznik Klubu chovatelů českých vlčáků. 20.3.1982 se konala ustavující schůze tohoto klubu a rozhodlo se zde mimo jiné i o změně názvu plemene na " Československý vlčák." 13.6.1989 bylo plemeno uznáno FCI na zkušební dobu a po 10 letech v roce 1999 již definitivně, jako mezinárodně uznané plemeno. Číslo standardu vydaného 28. 4. 1994 je 332 a zemí původu je v něm uvedeno - Československo. Po rozpadu republiky se stala patronem plemene Slovenská republika. Ta si také bez vědomí a souhlasu Klubu v ČR prosadila změnu standardu týkající se chybějících zubů. 2 chybějící zuby 2 x P1 a nebo 2 x M3 umožňují zadat známku - výborná - (3.9.1999), přestože v původním standardu jsou chybějící zuby označeny za vadu vylučující.
Holešovická tržnice r. 1986 - speciální výstava a bo- Oddělení služební kynologie VB - Tuchoměřice
nitace ČSV.Zcela vlevo ing. Hartl posuzuje psa V osmdesátých letech zde sloužil pes, který
Arion Řečná. Majitel Antonín Zejda v rozhovoru pocházel z PS Bratislava. Psovod Ludvík Pinc.
s JUDr. Kolomazníkem.
Rep z PS, rok 1990, v 11-ti letech předveden na světové výstavě psů v Brně ve třídě veteránů. Rep se nadlouho stal předlohou a prostředkem k vytvoření žádoucího typu československého vlčáka. Sám Rep pocházel z přibuzenské plemenitby otce na dceru a spočítáme-li matematicky vlčí krev v jeho žilách, dostneme číslo 42%. Za svou kariéru krycího psa dal přes 250 potomků! Na svou, ale i dnešní dobu a málopočetné plemeno ČSV, číslo neuvěřitelné.
Vzhled
Československý vlčák je pes větší, než střední velikosti, vzhledem a pohybem připomíná vlka. Feny měří v kohoutku minimálně 60, psi minimálně 65 cm, běžně však feny dorůstají 65 i více cm, psi až 75 cm. Důležitým plemenným znakem je bílá vlčí maska okolo tlamy, na bradě a spodní části krku, úzké, šikmo uložené světle jantarové oko, vlkošedá barva srsti ve všech odstínech od stříbrošedé až po tmavěšedou, rovná uzavřená a velmi hustá srst, krátké ucho, ocas dosahující k hleznu a úzký postoj předních končetin s vybočenými tlapami. Linie hřbetu a zádě je rovná, končetiny dlouhé s dlouhými běhovými kostmi. Typickým pohybem je nízký prostorný klus. Československý vlčák je vytrvalý klusák, trénovaní jedinci uběhnou vzdálenost 100 km průměrnou rychlostí 11 - 13 km/h.
Dnešní československý vlčák. Odchovy "z Molu Es."
Vlastnosti
Československý vlčák je velmi aktivní pes, k cizím nedůvěřivý, hodící se pro výstavy i služební výcvik. Nebudeme ovšem zastírat, že výcvik je obtížnější, než u německého ovčáka a ortodoxní výcvikáři si toto plemeno pořizují málokdy. U "čévéčka," jak se někdy československému vlčáku říká, převládá takzvané "účelové chování", což znamená, že bezduché opakování cviku po něm budete požadovat marně. Tohle věru není pes, který vám padesátkrát za sebou přinese klacíček.
Vyniká však velikou vytrvalostí, odolností vůči nepříznivému počasí a schopností samostatně jednat. Věrnost pánovi a smečce je téměř příslovečná a určuje také výběr plemene. Pokud se nebudete moci psovi plně věnovat a nepředpokládáte, že o něj budete moci pečovat po jeho celý, poměrně dlouhý život, nepořizujte si toto plemeno. Zvířata si špatně zvykají na nového majitele a změnou velmi trpí. Československý vlčák je i oblíbeným psem výstavním a v poslední době vzrůstá jeho popularita zvláště v zahraničí. Když vidíme toto pohledné, elegantní, dynamické stvoření s vlčím výrazem v pohybu, nelze se tomu divit.
Českoslovenkým vlčákům zbyl po vlcích silný smečkový pud, pokud žijí pohromadě, vytvoří smečku a smečkové chování u nich převládá. Pes s fenou zpravidla uzavře pevné partnerství na celý život. Samci tohoto plemene se chovají k fenám velmi "galantně", někdy však pes žíjící trvale v páru s fenou, odmítá jiné feny krýt. Opuštěné čévéčko umí dát velmi hlasitě najevo svou samotu a volat vás, či svého nepřítomného psího partnera daleko se nesoucím vytím. Slyšet výt smečku je povznášející zážitek, sousedi to však vždycky neocení.
Nejpočetnější populaci Československých vlčáků nenajdete v Čechách (cca 120 – 180 zapsaných štěňat ročně) a už vůbec ne na Slovensku, kde chov tohoto plemene již několik let stagnuje (max. 50 štěňat ročně). Nejvíce štěňat je každoročně odchováváno a zapsáno v Itálii (cca 400) a vzhledem k velké oblibě tohoto plemene lze počítat se vzrůstající tendencí.
Kompilace: Petra Neomillnerová, Eva Špreňarová
Mohu se stát majitelem ČSV? Aneb jsem začátečník
Tak tuto otázku velmi často slýchám od nových zájemců o štěňata ČSV. Není skutečnost, že jsem úplný začátečník v oboru kynologie na překážku? Tady je můj osobní názor a pohled na celou otázku.
Československý vlčák není ve svých základních potřebách o nic jiný, než jiná plemena psů a v jeho chovu jako takovém není potřeba hledat nic výjimečného. Každé plemeno má jistě svá určitá specifika, jimiž se jedno plemeno odlišuje od druhého a právě jejich specifika vyvolávají v lidech jistý druh nadšení a touhu, pro kterou si je pořizují. Proč jste se právě vy rozhodli pro plemeno ČSV? Odpověď nechám na Vás.
To, že jste úplný začátečník není podle mého názoru zas tak důležité. Kolikrát denně štěně krmit, čím, kde štěně umístnit, kolikrát a jakou vakcínou očkovat atd. atd. vám sdělí váš chovatel. Obecné informace najdete v odborné literatuře a v neposlední řadě vám se zdravotními otázkami poradí váš veterinář. Určitě je lepší se raději nejdříve ptát, než začnete experimentovat. Faktem je, že se odpovědi na určitá témata mohou různit. Zde vám poradím jedno, důvěřujte člověku - odborníkovi s letitými zkušenostmi, především praktickými s konkrétním plemenem. Měla jsem to štěstí a mým učitelem v oblasti chovu a posuzování exteriéru, vždy ochotným poradit a ukázat, byl pan Hartl, moc si toho dnes považuji ale i ostatním členům či dnes již nečlenům klubu chovatelů vděčím za mnohé …… a dobrá rada má opravdu cenu zlata.
To, co nenajdete v žádné literatuře a co není možné se nikde a nikdy prakticky dokonale od nikoho naučit, je schopnost vnímat, reagovat, chápat, být autoritou a mít v sobě dostatečně velký kus zodpovědnosti. Zkrátka, mít v sobě dostatek citu a schopnosti komunikovat se svým čtyřnohým přítelem. Trpělivosti a důslednosti se můžete při troše snahy naučit.
Někteří lidé chovají psy mnoho let a přesto nikdy dobrými majiteli, chovateli a psovody nebyli a zřejmě se jimi nikdy nestanou. Byli špatnými začátečníky, bez talentu a bez všech výše uvedených vlastností a ani léta strávená rušným kynologickým životem z nich dobré psovody neudělala.
Na straně druhé znám lidi, kteří své psy vychovali jen jakoby mimochodem, řídili se intuicí, citem a světe div se, ono to vyšlo. Většina takovýchto lidí však nemá žádné či přehnané ambice, chtějí psa jako společníka – partnera a psi – čévéčka s takovými lidmi prožijí celý život a souhra a vzájemné porozumění je cítit z obou.
Bohužel, asi nejhorší zkušenosti jsem měla paradoxně s „profesionálními“ kynology či psovody, kteří měli dlouholeté zkušenosti s jedním plemenem (ne ČSV) a štěně ČSV si pořídili. Nechci rozhodně házet všechny do jednoho pytle, není vše jen černé, ale někteří z výše uvedených používají neúnavně na všechny psy jednu a tu samou metodiku výcviku a mají konkrétní představy o tom, co by pes v jakém věku měl zvládat. Většinou jim chybí schopnost a ani se nechtějí přizpůsobit tempu a povaze zvířete. Ono je velmi jednoduché po určité době neúspěšné výchovy a výcviku říci ten pes je na nic a zbavit se ho.
Začátečník je nepopsaná kniha. Talentovaný začátečník je pro štěně ČSV výhrou. A i když má začátečník jakousi představu o tom co by měl pes asi umět a znát, zcela přirozeně se přizpůsobuje povaze a vývoji štěněte. Učí se oba. Štěně i jeho majitel. Začátečník je zpravidla ve všem velmi poctivý, dbá rad chovatele, veterináře, nic neošidí. Svého první psa miluje, ať je jakýkoliv. Na to, že začátečník může být skvělým majitelem a psovodem ČSV, existuje mnoho důkazů. Znám dnes už letité majitele a chovatele ČSV, jejichž prvním psem se kterým začínali bylo právě "čévéčko" a složili s ním např. mnoho zkoušek z výkonu (i těch nejvyšších). Nejdůležitější je nenechat se ničím a nikým odradit a otrávit. Občas stačí používat zdravý selský rozum, brát svého psa trochu s nadhledem a nehledat problémy tam, kde nejsou. Já prostě věřím na to "něco", co v lidech prostě je a nebo není!
Závěrem
Každý zájemce o štěně by měl pečlivě zvážit své schopnosti, podmínky, priority a popřemýšlet o tom, kolik času bude ochoten svému psu obětovat. Uvědomte si, že Váš pes bude žít minimálně deset možná i sedmnáct let a Vy jste ten, kdo bude určovat a nést zodpovědnost za kvalitu a délku jeho života. Žádný pes si nezaslouží být zavržen a opuštěn svým majitelem. Tím méně, že z něj nevyrostl výstavní šampión, výcvikový fenomén či úspěšný plemeník, ale jen "šedivá myška" či "černá ovce" rodiny.
ing. Monika Soukupová
Několik slov k vývoji a povaze plemene.
Standard hovoří jasně, ale je takový československý vlčák i ve skutečnosti?
Jednoznačná odpovědˇ na položenou otázku neexistuje. Každý představitel tohoto plemene je jiný i když určité povahové rysy se u části populace objevují častěji.
Jakoby každé zvíře ovlivňovala část genů vlčích a část genů psích a „vylosovaný poměr“ je vždy ruskou ruletou. Je třeba tyto psy dobře a dlouhodobě znát a ne si naivně myslet, že podle jednoho jedince, kterého jsem majitelem, nebo kterého znám, mohu psát monografii plemene. To by byl hluboký omyl. Určitě je skvělé, když prožijete život, tím myslím společně celý psí život či životy s různými povahovými typy plemene československý vlčák a pokusíte se s nimi cvičit či je jen vychovat. Kdo chce, naučí se rozumět jejich logickému jednání, chápat je a ne je jen šmahem odsuzovat.
Plemeno československý vlčák je plemenem poměrně mladým ale i tak je velmi dobře vidět posun kupředu. Zvířata zcela neovladatelná, která se nedala ani pustit z vodítka bez toho, že je přivoláte zpět, dnes téměř nepotkáte. Navíc o ujednocení v typu (exteriéru) není pochyb.
Asi před 4 lety mne navštívil pan Mádle (ch. st. z Vlamy) s panem Doušou (z Doušova dvora) jedni ze zákládajících členů klubu chovatelů ČSV. Ani jeden z nich se chovu a vůbec ČSV už nevěnují. Několik let, možná desítek let se dění v klubu již neúčastní. Navštívili tehdy i klubovou výstavu ve Vojanových sadech a pan Mádle mi tehdy řekl:" „Vy“ máte ty psy dnes hezké a ještě dobré v povaze….před 20 lety jsme „My“ neměli ani jedno!" To byl dojem pamětníka.
Zvířata se kterými se cvičilo a skládaly zkoušky existovala vždy. Jen by asi mnozí dnešní čévéčkáři nevěřili, že to byli představitelé plemene československý vlčák. Stačí se podívat na feny Aničky Šimáčkové - Jilmu z PS, Armu z Pražského podhradí. Ani pes Lex z PS, ale ani Nuk z PS, kteří měli vysoké zkoušky, jako dnešní ČSV nevypadali. Až příliš vypadali jako NO, mnoho znaků plemene ke kterému náleželi, nenesli!
Ano, jistě, byla i dříve zvířata nádherná v typu, byly to "produkty" šlechtění pomocí úzké příbuzenské plemenitby na populárního plemeníka Repa. Dnes není jediné zvíře, které by nemělo tohoto psa v generacích předků...…a někteří ho mají v 6 generacích třeba i 17x! To jen na okraj.
Někdy je vidět zvířata nervově labilnější, se sklonem k pasivní obranné reakci. Kdo uteče ten vyhraje! Pro zvíře v přírodě zcela typická vlastnost, vlk nikdy zbytečně nebojuje, neztrácí síly, nevystavuje se zranění. Může – li, konfliktu se vyhne. Mnoho takovýchto zvířat však funguje v rodině zcela bez problémů, většinou jsou i dobří hlídači. Ke své rodině mají velmi silný citový vztah a velmi často jsou tato zvířata vůdci smeček, žijí – li ve skupině zvířat. Pro někoho je to možná divné, ale jejich nedůvěra k lidem obecně, věčná ostražitost a samostatnost, jiným členům smečky imponuje… Neplatí to samozřejmě vždy! Je ale je dobré vědět, že vztah a chování k lidem může být diametrálně odlišné, než vztah a chování k příslušníkům stejného druhu.
Plemeno prodělalo velký vývoj a to je bez diskuse.....a kritizuje – li někdo toto plemeno dnes, neví o čem mluví. Cílená práce a selekce se odráží na populaci rok od roku, generace po generaci. Je to práce pomalá. Znaků, které je třeba hlídat, je mnoho. Přirozené vlčí vlastnosti nemohou však vymizet zas tak rychle a taky je třeba si říci proč? a co vlastně chceme? Proč tedy byl do krve německého ovčáka vlk přilit? A chceme opravdu jednostrannou a tvrdou selekcí zaměřenou jen na povahu odstranit vlka - odselektovat jeho „nepotřebné geny“ - pracně pryč? A zcela jistě by se nám to povedlo a zpětným křížením by jsme zase udělali dobře cvičitelné NO!
Kdo si chce koupit československého vlčáka, musí dobře vědět z čeho vyšel a být s tím smířen.
V Čechách a na Slovensku máme smůlu, že je plemeno poznamenáno historií šlechtění a mnoho zkušených výcvikářů si je pamatuje právě z dob šlechtění. Někteří s nimi dokonce sloužili či byli nuceni s nimi pracovat. Zkušenosti mají různé, většinou velmi negativní a tyto zkušenosti si přinesli i do dnešní doby.
Dnes už ale čévéčka nejsou velmi problematičtí kříženci vlka a psa různých filiální generací. Jsou plemenem, které prošlo vývojem a těch zvířat, která se chovají zcela jako psi – tedy tak, jak se předpokládá u kulturních plemen, je mnoho. ČSV mají jistě svá specifika, která dělají plemeno plemenem, rozhodně, ale nejsou necvičitelní a nevychovatelní! V Čechách však bude ještě nějakou chvíli trvat, než na cvičácích přestanou „papouškovat“, že je to pes k ničemu. Ano, jistě, potřebují jiný přístup. Někteří jsou lepší, někteří horší a někteří možná i problematičtí. (Tak jako i představitelé jiných plemen.)Těch opravdu problematických je však dnes procento nejmenší.
Každopádně si troufám říci, že zvířat o kterých si jen jednoduše pomyslím „ to je bezva pes“ je v populaci ČSV víc a víc a důkazem je stále fungující CHOV a ZÁJEM o tyto psy, který se v Čechách a na Slovensku udržel a navíc překročil již dávno hranice bývalé Československé republiky. Bez jistých kvalit těchto psů, by tomu tak nebylo. Věřím i tomu, že za dalších 10 - 20 let bude plemeno zase někde jinde a jeho jméno v ústech kynologů nebude tak velmi často vyslovováno s averzí.
Plachost.
Z vlastních zkušeností musím říci, že tolik nepopulární plachost a nedůvěra především v osoby mužského pohlaví, bez agrese, není ani dnes pro plemeno hrozbou. Zvláště a např. pro západní evropany. Celosvětový trend v oblasti kynologie a chovu psů je velmi silně zaměřen především na agresivní a nebezpečné psy.
Skutečným problémem je agresivní a příliš dominantní chování. Psi cholerici, psi napadající děti svého majitele či ostatní zvířata. Taková zvířata končí v útulcích a nebo na stolech veterinářů.... :(
Většina normálních lidí se smíří s tím, že jejich pes není žádný „bivoj“ nesmíří se s tím, že jim pes napadá babičku, děti a při každém povelu - pokusu donutit psa vykonat povel – vrčí, v horším případě kouše. Takové zvíře potřebuje zkušené vedení a málokdo je ochoten a schopen mu je dát.
S plachostí se budeme u československých vlčáků ještě nějakou dobu potýkat, není to však problém zásadní a neřešitelný, je třeba dopřát plemeni ještě nějaký čas. Potkáte – li nejistého československého vlčáka, snažte se mu porozumět a rozumět plemeni, jeho vývoji a vědět proč….
Plemeno československý vlčák NEMÁ za sebou historii dobrého pracovního psa a pracovního využití, jako většina pracovních plemen. Nemáme se o co opřít, snad jen o německé ovčáky, kteří kolují v jeho krvi. ČSV byl pro neupotřebitelnost z armády a policie vyřazen. Práce schopným z něj dělají především ruce civilistů, vývoj, šlechtění a čas.
ing. Monika Soukupová
