Zdravotní témata

Seznam článků:

Pozor, parazit ! - o vnitřních parazitech
Veška a bleška- o vnějších parazitech

Pozor, parazit !

Chcete-li vědět, jaké potvůrky mohou užírat vašeho miláčka, kde k nim asi přišel a jak se jich zbavit.

Slovník naučný říká: parazit (cizopasník) je organismus, který využívá jiné organismy (hostitele) jako zdroj své potravy i jako stálé nebo dočasné životní prostředí a svému hostiteli tak přímo nebo nepřímo škodí.

Parazity dělíme na vnější (ektoparazité) a vnitřní (endoparazité). Ti vnitřní se dále rozdělují na intracelulární (např. kokcidie), intercelulární (svalovka) a epicelulární (giardie). Jelikož parazit nezbytně potřebuje ke svému životu hostitele, tak většina parazitárních onemocnění není za normálních okolností smrtelná. Zdravý dospělý jedinec s dostatečnou imunitou je schopen bez větších problémů pár parazitů tolerovat. Ovšem v případě nemoci či vyčerpání organismu se situace dramaticky mění. Nejrizikovější skupinou jsou samozřejmě štěňata, která nemají ještě dostatečně vyvinutou imunitu. Nejúčinnější obranou proti parazitům je prevence, kterou chráníme nejen své zvířecí kamarády, ale i sebe a celou rodinu, neboť někteří cizopasníci jsou i lidumilové.

Vnitřní pararazité

Škrkavky – nejčastěji škrkavka psí (Toxocara canis), škrkavka kočičí (Toxocara cati), škrkavka šelmí ( Toxascaris leonina).

Škrkavka je oblý červ, který žije v tenkém střevě hostitele, samec i samice. Živí se obsahem střeva, vlastně užírají potravu vašeho miláčka. Škodí však i vylučováním toxinu, který způsobuje kožní problémy. Škrkavky zejména u štěňat omezují průchodnost a peristaltiku střeva, kdy při velké invazi může dojít až k neprůchodnosti či prasknutí. U silně napadených štěňat se škrkavky dostávají až do žaludku a štěňata je zvrací. Škrkavky se rozmnožují vajíčky, která odcházejí s trusem do okolního prostředí. Vajíčka jsou mikroskopických rozměrů, tudíž pouhým okem neviditelná. Jsou vybavena silnými obaly, díky nimž jsou velice odolná proti běžným dezinfekcím a vydrží bez úhony i několik let. Ničí je UV záření, horká voda a opravdu silné dezinfekční roztoky.Pozře-li pes infekční vajíčko škrkavky, vylíhne se v jeho útrobách larvička. Z larvičky se pak vyvine dospělý červ, schopný rozmnožování. Tento proces, za ideálních podmínek trvá okolo 30 dní.

Dospělé škrkavky psí

U škrkavky psí nicméně probíhá vývoj složitěji. Pozřené vajíčko se dostává do střeva, kde se vylíhne larvička, která skrz stěnu střevní migruje do cévních kapilár. Putuje přes játra a srdce do plicních sklípků. Odtud se dostávají do průdušnice a hltanu, jsou polknuty a v tenkém střevě dospívají. Některé larvičky jsou krevním oběhem zanášeny do různých orgánů, kde se opouzdří a zastavují vývoj – somatické larvičky. Tyto larvičky jsou však schopné dalšího vývoje. Impulsem jsou hormonální změny v době březosti feny. Část larviček, do té doby spících, se uvolní do krevního řečiště a přes placentu se dostává do plodů v děloze. Tento proces probíhá zhruba od šestého týdne březosti, což znamená, že již čtrnáctidenní štěňata mohou mít ve střevech dospělé škrkavky. Kromě transplacentárního přenosu hrozí štěňatům infekce i prostřednictvím mateřského mléka (galaktogenní přenos), neboť část larviček putuje do mléčné žlázy feny.

S vajíčky tohoto „putujícího“ typu škrkavek může samozřejmě přijít do styku i jiný tvor např. hlodavec. V jeho těle se vylíhne larvička, která se opouzdří a zastavuje vývoj. Sežere-li hlodavce pes, larvička vývoj dokončí. Stejným způsobem se může nakazit i člověk. Larvička putuje vlásečnicemi a může proniknout, krom jiných tkání, až do sítnice oka. Lidský organismus ji opouzdří a zahubí, ale jizva může porušit celistvost sítnice a nenávratně poškodit zrak. Nebezpečí hrozí zejména dětem, které ještě nemají dostatečné hygienické návyky. I když je riziko nakažení od vlastního psa minimální (vajíčka musí minimálně osm dní zrát na vzduchu, aby byla schopna infekce), přesto existuje a toxokaróza je jednou z mála nemocí, kterou se můžete nakazit od psa.

Vajíčko škrkavky psí je dobře chráněno silným obalem

Hlavním zdrojem nákazy jsou štěňata a mladí psi do dvou let, kde je 10 – 15 % nakažených. U dospělých psů je tento parazit vzácnější do 2%.

Prevence:

- odčervení feny před nakrytím, nejpozději v první polovině březosti (např. Drontal plus, Caniverm) + odčervení štěňat nejpozději do věku 2-3 týdnů (např. Flubenol KH pasta)

- opakovat odčervení štěňat minimálně 2x po 2- 3 týdnech (např. Banminth pasta)

- ve třech měsících preventivně odčervit, nebo nechat provést koprologické vyšetření (vyšetření trusu na přítomnost vajíček), odčervit podle výsledku rozboru

- zejména mladé psy odčervovat v intervalech 4 – 6 měsíců, či koprolog. zkouška

- dospělé psy postačuje preventivně 1x ročně, nejlépe před očkováním ( pes bez parazitů lépe reaguje na očkování a rychleji se tvoří protilátky)

- pravidelný úklid kotce, či výběhu

- dezinfekce kotce, měkký výběh vybrat do 20 cm a nasypat novou vrstvu

- samozřejmostí je, že psy nevenčíme na dětských hřištích

Tasemnice – tasemnice psí (Dipylidium caninum), tasemnice hrášková (Taenia pisiformis), tasemnice vrtohlavá (Multiceps multiceps), tasemnice liščí (Echinococcus multilocularis), měchožil zhoubný (Echinococcus granulosus), tasemnice norčí (Mesocestoides lineatus) a další.

Tasemnice psí

Tasemnice řadíme mezi takzvané červy ploché. Jsou dlouhé od několika milimetrů až po několik metrů. Jejich tělo se skládá z hlavičky (skolex), na které jsou přísavky nebo háčky, aby se mohla milá tasemnice dobře držet ve střevě. Za hlavičkou následují články (proglotidy) – od jednoho do několika set. Nejblíže za hlavičkou jsou nejmladší články, na konci nejstarší se zralými vajíčky. Články s vajíčky se odtrhávají a vychází s trusem ven. Tasemnice nemají trávicí soustavu a potravu přijímají povrchem těla. Jsou hermafrodité, každý článek obsahuje samčí i samičí pohlavní orgány. Vývoj tasemnic je složitý, ke svému životu potřebují jednoho nebo i více mezihostitelů. Mezihostitelem může být bezobratlý živočich (blecha) nebo savec (hlodavec, králík, skot, prase i člověk). Z vajíčka přijatého potravou se v trávící soustavě mezihostitele vylíhne larvička, která se dostane do krevního či lymfatického oběhu a usídlí se v orgánech mezihostitele (např. plíce, játra, srdce, mozek….). Tam se usadí a změní se v měchýřek vyplněný tekutinou – boubel, který obsahuje hlavičku tasemnice. Parazitologie rozlišuje několik typů boubelů, to už by ovšem bylo moc podrobností. Boubel čeká a čeká jestli se poštěstí a mezihostitele sežere konečný hostitel ( v našem případě pes). V psím žaludku se boubel rozpustí, hlavička se přichytí ve střevě a začne růst tasemnice.

U psa je nejčastější tasemnicí tasemnice psí, jejímž mezihostitelem je další psí parazit - blecha (nebo veš či všenka). Tato tasemnice je dlouhá 10 – 40 cm, na hlavičce má 4 přísavky a asi 60 háčků. Poslední články obsahují několik tisíc vajíček. Články jsou velké asi 1 cm, přirovnávají se k zrnku rýže či semínku okurky. Jsou narůžovělé barvy a čerstvé se slabě pohybují. Můžete je spatřit buď v trusu nebo v okolí konečníku, kde často psa dráždí a pes tzv. „sáňkuje“, což však nemusí být způsobeno jen parazity, ale například i ucpanými análními žlázkami.Článek na vzduchu usychá a rozpadá se. Uvolněná vajíčka se mohou stát potravou pro larvy blech, ve kterých se vytvoří boubel. Pes se nakazí, chytne-li při vykusování srsti blechu, která si jako larva zpestřila jídelníček vajíčky tasemnice a jako suvenýr jí zůstal uvnitř těla boubel.

Články tasemnice psí

Druhou nejčastější tasemnicí u psů je tasemnice hrášková, kde mezihostitelem je králík či zajíc. Sežere-li některý z nich trávu, na které jsou vajíčka tasemnice hráškové, vyvinou se v jejich těle boubele. Nejčastěji se nacházejí na okruží střev v malých hroznech a vypadají jako poloprůhledné hrášky. Navštíví-li váš miláček vaši nebo sousedovu králíkárnu nebo jako správný lovec zredukuje divoce žijící populaci ušáků a zároveň má štěstí na infikovaného jedince, sežere boubele a v jeho těle se usídlí tasemnice.

Hlavička tasemnice hráškové

Tasemnice vrtohlavá přichází v úvahu, pokud máte ovce a pes sežere mozek či prodlouženou míchu infikovaného zvířete. Ovce je totiž mezihostitelem této tasemnice. Boubel se vyvíjí právě v mozku a ovci působí nervové poruchy - stereotypní pohyby, pobíhání v kruhu a později i smrt.

Tasemnice liščí se vyskytuje nejčastěji u lišek a vlků. Mezihostiteli jsou většinou hlodavci. Jistá „objektivní“ televize kdysi děsila lidi tím, že sběrem borůvek či hub se mohou stát mezihostiteli této tasemnice. Nepatrné riziko tu existuje, ale že zrovna nakažené lišky chodí po lese a kálí do borůvčí a na jedlé houby a vy pak s nemytou borůvkou sníte i vajíčko tasemnice, to by se rovnalo velké smůle a stali by jste se opravdu raritou, v Čechách je zaznamenán zatím jediný případ. Ze zkoumaného vzorku 437 lišek v průběhu dvou let bylo pozitivních na tuto tasemnici 6,4% (údaj z roku 2003). U nás je tento parazit u psů poměrně vzácný, častěji se vyskytuje v USA, Kanadě, Austrálii, v alpských zemích a jižní Evropě. Tato tasemnice je nebezpečnější právě pro mezihostitele. Její boubel je tzv. alveokok, který se vyskytuje nejčastěji u hlodavců, teoreticky i u člověka, kde je nejčastěji lokalizován v játrech, ale může pučet i do okolních orgánů. Neléčí-li se končí smrtí.

Měchožil zhoubný je nejmenší psí tasemnicí. Má pouze 3 články, žije v tenkém střevě a její velikost je zhruba 5 mm. Tady je riziko nákazy zejména při nedodržování hygienických návyků větší. Nakazíte-li se vajíčkem (vajíčky) měchožila, ve vašem těle se začne vyvíjet cysta (boubel) - echinokokus. Cysty rostou asi 1 cm za rok a dosahují velikosti kolem 7 cm maximálně 10 cm. Cysty jsou nejčastěji v játrech, plicích, mozku, ale i jinde. Vážnější příznaky se objevují, až když cysta dosahuje asi 7 cm. Cysty se většinou odstraňují chirurgicky. Nejčastěji se nakazí děti, které ještě nemají dostatečné hygienické návyky. Mezihostitelem jsou i ostatní savci (ovce, skot…..).

Cysty měchožila

Tasemnice vroubená - jako mezihostitelé jí slouží prasata (i divoká) a přežvýkavci. Boubele jsou nejčastěji v okolí střev a jater. Konečným hostitelem jsou masožravci, tedy i člověk. Riziko nakažení minimalizuje veterinární dozor na jatkách.

Tolik jmenovitě nejčastější druhy tasemnic u psů a jak na ně ?

Prevence:

- boj proti blechám (mezihostitel tasemnice psí)

- krmení pro králíky nesečte na louce, kde se venčí všichni psi z okolí nebo nedávejte psovi zejména střeva (tasemnice hrášková)

- pokud je to ve vašich silách nedovolte psovi požírat ulovené hlodavce (mezihostitelé celé řady parazitů)

- krmíte-li syrovým masem a vnitřnostmi, pak raději prošlé veterinární kontrolou na jatkách (netýká se drůbežího, z toho hrozí salmonelóza, ale jenom vám, protože pes je jako všichni masožravci vůči ní značně odolný)

- kontrolujte namátkově trus či okolí konečníku, články nejčastějších tasemnic jsou viditelné okem

- pravidelný úklid kotce a občasná dezinfekce (vajíčka tasemnic nejsou tak odolná jako u škrkavek)

- odčervení -některé přípravky účinkují na škrkavky i tasemnice(např. Caniverm, Dronthal, Cestal plus), jsou však i tablety speciálně proti tasemnicím (např. Pratel)

Škrkavky a tasemnice patří k nejznámějším parazitům, ale u psů parazitují uvnitř těla i jiné potvůrky.

Tenkohlavec liščí (Trichuris vulpis) – oblý červ parazitující v tlustém střevě, do kterého se zavrtává a značně poškozuje sliznici. Příznakem jsou střídavé průjmy a krev ve stolici. Pro odhalení příčiny je třeba provést mikroskopické koprologické vyšetření, vajíčka jsou charakteristického citrónkovitého tvaru. Zdrojem nákazy je nemocný jedinec. Jestliže pes spolkne vajíčka (např. očichá hromádku nakaženého jedince,olízne si nos) v jeho střevě dospějí tenkohlavci. Tento parazit nepatří u psů mezi běžně se vyskytující a účinkují na něj stejná antiparazitika jako na škrkavky.

Vajíčko tenkohlavce

U psů parazitují i prvoci, kteří jsou zvláště nebezpeční pro štěňata a často způsobují průjmy až úhyny. U dospělých jedinců s dostatečným imunitním systémem větší problémy nenastávají. Giardia (Giardia canis intestinalis)- prvok napadající sliznici tenkého střeva. Nejvíce postihuje štěňata kolem 20. dne stáří. Způsobuje hlenovité průjmy a úhyny štěňat.

Giardie

Kokcidie – isospory a kryptosporidie, parazitují uvnitř buněk hostitele nejčastěji ve střevech. Nemocný jedinec trpí nechutenstvím, je malátný, trpí silným průjmem. Kokcidie často komplikují průběh jiných onemocnění, opět zejména u štěňat.

Prevencí je zejména dodržování zoohygieny chovu.

Mezi kokcidie patří i Toxoplazma gondii – vícehostitelská kokcidie. Touto kokcídií se může nakazit pes i člověk – tzv. toxoplazmóza. Zdrojem infekce je vždy kočkovitá šelma, pes nikdy nevylučuje infekční stádia této kokcidie – zdrojem nákazy je nejčastěji kočka domácí.

Tolik o vnitřních parazitech u psů. Doufám, pokud jste dočetli až sem, že nejste příliš zděšeni. Farmaceutický průmysl kráčí vpřed mílovými kroky a odčervení proti oblým i plochým červům již dnes nepředstavuje větší problém, jak pro majitele, tak pro psa. Ovšem prevence nakažení parazity se vždy vyplatí.

Příště něco o ektoparazitech.

autor: Ing.Eva Špreňarová

Veška a bleška - nepohádka o ektoparazitech

Zevní parazité psů jsou řazeni mezi členovce - roztoče a hmyz. Členovci jsou dvojího pohlaví. Vývoj členovců je různě složitý, ale pro účinný boj je dobré ho znát.

Nejznámějším vnějším parazitem psů je blecha. Zablešení jsou psi i feny z nejlepších chovů a nejvzácnějších plemen. Samozřejmě i "přírodní" plemeno ČsV, byť chované přírodně na gauči, si leckdy opatří do kožichu nájemníky. Nejčastěji parazituje na psech blecha kočičí (Ctenocephalides felis), blecha psí (Ctenocephalides canis), blecha ježčí (Ceratophyllus erinacei), blecha králičí (Spilopsyllus cuniculi) a blecha slepičí (Ceratophyllus gallinae).

Dospělá blecha

Životní cyklus blechy je přesně znám. Blecha prodělává takzvanou dokonalou přeměnu. Znamená to, že vývoj jde postupně od vajíčka přes kuklu až po dospělce. Samička blechy za svůj život naklade až 500 vajíček. Jednorázově jich naklade do srsti hostitele kolem 20. Bleší vajíčka jsou nelepivá, takže volně vypadávají ze srsti a kontaminují okolní prostředí. Během několika dní (v závislosti na teplotě a vlhkosti prostředí) se z vajíček vylíhnou beznohé bělavé larvy. Larvy lze vidět pouhým okem. Živí se organickými zbytky (šupinky kůže, chlupy, vajíčka tasemnice ! …..). Larvální stádium trvá v závislosti na podmínkách vnějšího prostředí 9 - 200 dní. Larva roste a 2x se svléká a nakonec se zakuklí. Larva může ve stádiu kukly přežívat až jeden rok (přezimuje) a dospělec se vylíhne až za příznivých klimatických podmínek. Za ideálních podmínek trvá vývoj blechy od vajíčka po dospělce 11 - 18 dní (podle druhu blechy). Běžně 4 - 5 týdnů. Dospělá blecha žije průměrně půl roku, dokáže hladovět až 3 měsíce a vyhladovělá přežít i rok ! Dospělá blecha se živí výhradně krví hostitele.

Larva blechy

A jak vlastně poznáme, že má náš chlupáč blechy ? Samozřejmě se bude drbat a vykusovat, takže pak už stačí pořádně prohlédnout srst. Nejvíce se blechy vyskytují v oblasti u kořene ocasu, hřbetu, kohoutku a uší. Jestliže v srsti spatříte blechu, určitě není jen jedna. Neuvidíte-li blechy, ale jakási maková zrnka, setřete je na papírový kapesník, navlhčete a rozetřete. Hnědočervené zbarvení, které se patrně objeví je důkaz blešího trusu (nestrávená krev). Pak už nastupuje chemie. Protibleších přípravků je na trhu celá řada v různých cenových relacích, ovšem v tomto případě se nevyplácí šetřit. Proti blechám můžete zaútočit antiparazitární koupelí, postřikem, zásypem. Nezapomeňte na desinsekci okolního prostředí ! Zlikvidujete-li pouze blechy na psu, za pár dní se nastěhují do jeho kožichu jejich potomci. Sanaci okolí musíte provést speciálními protiblešími prostředky, jinak nemůžete spoléhat na 100 % účinek.
Nejdůležitější je ovšem důsledná a dlouhodobá ochrana psa před opětovným napadením blechami. Je několik způsobů prevence a výhodou je, že většina (ne-li všechny) přípravky působí i na klíšťata.

antiparazitní obojky -(např. Kiltix, Bolfo, Preventic ) podmínkou účinku je trvalé nošení. Pokud je používáte, přesvědčte se, ze jsou odolné vůči vodě. V případě štěňat, březích a kojících fen se ujistěte, že je obojek neškodný.

spreje - (Frontline, Bolfo, Defendog, Petosan) oblíbená metoda prevence, ovšem ne všichni psi si nechají líbit několik minut trvající důkladnou aplikaci. Nezapomeňte nastříkat břicho a hlavu psa. Hlavu psa nestříkejte přímo sprejem (nebezpečí zasažení očí), ale stříkněte si trochu do dlaně (rukavice) a rozetřete. Opět pamatujte na možnou nevhodnost spreje pro štěňata a březí feny. Přípravek Frontline lze použít u štěňat od 2. dne věku i na březí a kojící feny.

spot on – (Frontline, Petosan). Přípravek se aplikuje z pipety (dle hmotnosti psa) do oblasti kohoutku. Pro správnou účinnost je důležité, aby se přípravek dostal až na kůži, přes kterou se vstřebává a aby pes po určitou dobu (podle návodu na přípravku) nelezl do vody, či nezmokl. Tento způsob ochrany lze s úspěchem použít zejména u psů, kteří nesnáší spreje.

zásyp (pudr) – (Bolfo, Alugan) nejstarší forma prevence. Nevýhodou je nerovnoměrné dávkování a kratší doba působení.

tablety – (Program, Cyflee) – lze kombinovat s ostatními prostředky. Nezabíjí dospělé blechy, ale způsobuje přerušení vývojového cyklu – z vajíček se nevylíhnou larvy. Tato ochrana je vhodná zejména u psů chovaných trvale v bytě, kde mají blechy po celý rok ideální podmínky a úplná sanace prostředí je obtížná.

Ač mnoho lidí tvrdí, že je normální, když pes má blechy, není to pravda. Proti blechám se opravdu vyplatí bojovat na všech frontách. Blechy se slinami vylučují do krve antigeny tzv. hapteny, na které po určité době (většinou 3 – 5 let) může vzniknout alergická reakce a s ní vleklé kožní problémy. A co říci ke známé větě klasika – „to jsou blechy psí, ty na člověka nejdou."? Když je hlad, tak ani blecha nepohrdne člověčí krví.

Častým ektoparazitem jsou i klíšťata. Klíšťat parazituje několik druhů, nejběžnější je klíště obecné (Ixodes ricinus). Klíšťata parazitují na všech teplokrevných živočiších,včetně člověka. Nebezpečná jsou zejména tím, že přenášejí dvě nebezpečné choroby – encefalitidu (zápal mozkových blan) a boreliózu. Obě nemoci ohrožují psa i člověka. Proti encefalitidě se můžete dát očkovat (u psa je klíšťová encefalitida poměrně vzácná), proti lymeské borelióze můžete dát naočkovat svého psa, ovšem vy máte smůlu. V Evropě zatím není očkování lidí možné.
Boreliózu způsobuje bakterie. Přesně se neví, kteří hlodavci, či zvěř jsou pro borelie rezervoárovými, ale ví se, že je s krví z nich do sebe nasají klíšťata. V klíšťatech se borelie vyvíjejí a pomnožují a prostřednictvím slinných žláz a cyklicky vyvrhovaného střevního obsahu se dostávají do krevního oběhu napadeného živočicha. Zde se dále množí a způsobují onemocnění. Borelióza má různé příznaky. U člověka nejčastěji vniklé borelie způsobují zčervenalý flek (erytém) v místě přichycení klíštěte.Objevuje se teplota, zánět klubů atd.. U psa jsou příznaky podobné, ovšem snadno přehlédnutelné. Borelióza je zjistitelná vyšetřením krve a mozkomíšního moku.Léčí se antibiotiky.

Vývojový cyklus klíšťat probíhá od vajíčka přes larvu a nymfu až k dospělci. Celý vývoj trvá tři roky. Larvy a nymfy většinou parazitují na menších savcích (hraboši, myši ..) a teprve dospělci vyhledávají větší savce. U své oběti umí najít tenké místo kůže, pod kterým je bohaté prokrvení. U psa je to nejčastěji v okolí uší, očí, na hrdle, okolí konečníku, břicho a podpaží. Sosák klíštěte je vybaven zpětnými bodlinkami, což mu umožňuje pevné přichycení. Přichycené klíště sosáčkem bez přestání sosá, až se zvětší jeho bříško do velikosti hrášku až bobu. Pokud není do té doby odstraněno, odpadne a do vlhké hlíny nebo prachu samička naklade několik tisíc vajíček. Klíště je velice odolné a i po protržení kožovitého břicha nebo ponoření do vody přežije. Nejjistější je klíště spálit. Při vyndávání klíšťat je osvědčenou pomůckou elektrikářský „krokodýlek“ či speciální kleštičky, které koupíte v chovatelských potřebách . Nezáleží na tom, jakým směrem klíště vytáčíte. Pokud zůstane hlavička klíštěte v ráně, je lepší nepokoušet se jí vytáhnout. Sama za nějakou dobu odpadne. Správně by se ranka po vyndání klíštěte měla desinfikovat. Ještě správněji na klíště nesaháme holou rukou a nemačkáme ho mezi prsty, právě kvůli výše zmiňovaným nemocem. Vzhledem ke značnému promoření klíšťové populace ve středoevropském regionu a ke klimatickým podmínkám ideálním pro vývojový cyklus klíšťat v posledních letech (nepříliš tuhá ani dlouhá zima, časný nástup jara s vysokými teplotami, nízké srážky) umožňujícím nárůst jejich početního stavu , se prevence a důkladné prohlédnutí psa, nejlépe po každé procházce, vyplatí.

Méně častými parazity jsou vši a všenky. Celý jejich vývoj probíhá na hostiteli. Jejich vajíčka (hnidy) jsou lepivá a přichycují se na chlupy. Veš je parazit s malou hlavou, málo pohyblivý, živící se krví. Všenka má hlavu velkou, je dobře pohyblivá a živí se kožním mazem, šupinkami kůže a nečistotami na povrchu těla hostitele. Oba parazité jsou příčinou kožních problémů a jejich výskyt je dokladem o velkých nedostatcích v hygieně chovu.

Svrab neboli prašivinu způsobují také ektoparazité a to hned několik různých malých potvůrek. Zákožka psí (Sarcoptes canis) – je asi 0,2 mm velký roztoč. Samičky kladou vajíčka do chodbiček vyvrtaných v kůži. Z vajíček se líhnou larvičky, které se mění v nymfy a ty pak v dospělé jedince. Celý vývoj trvá 10 – 14 dní. Zákožkám opět vyhovují měkké části psího těla. Nejčastěji slabiny, hlava, hruď. Pohyb zákožek v a na kůži vyvolává u postiženého jedince velkou svědivost. Kůže reaguje zánětem, který si škrabající se a lízající se pes dále zhoršuje. Zákožka se přenáší přímým kontaktem, chovatelskými pomůckami, z matky na štěňata. Někdy se může zákožkou psí nakazit i člověk.

Podobným parazitem s téměř stejným vývojem, který nejčastěji způsobuje problémy na hlavě, krku a tlapkách je svrabovka kočičí (Notoedres cati), kterou přenášejí hlavně kočky. Ušní prašivinu nejčastěji způsobuje strupovka ušní (Otodectes cynotis) – hostitelem jsou masožravci, nejčastěji kočka a pes. Žije na povrchu výstelky zevního zvukovodu. Její přítomnost vyvolává zvýšenou tvorbu ušního mazu. Ten se rozkládá a stává se živnou půdou pro další infekci bakteriemi či kvasinkami – začíná zánět zevního zvukovodu. Nemocný jedinec třepe hlavou, drbe se v oblasti uší a je neklidný. Léčba musí být důsledná a dostatečně dlouhá, jinak se infekce vrací.

Pod lidovým pojmenováním červená prašivina (správně demodikóza) nalezneme dalšího ektoparazita - trudníka psího (Demodex canis). Jde o členovce asi 0,3 mm velkého parazitujícího v chlupových folikulech. V populaci psů a koček se běžně vyskytuje v malém množství. Zdravým jedincům nezpůsobuje žádné problémy. U plemen přešlechtěných a jedinců s oslabenou imunitou však působí vleklé obtíže. Nejčastěji se nemoc projeví u štěňat a mladých psů. Napadeni mohou být podvyživení a oslabení psi, nejčastějí jde o krátkosrstá plemena. Trudník proniká podél chlupu do folikulu, tam se množí a způsobuje jejich roztažení, čímž se chlup uvolňuje a vypadává. Na postižených místech se objevují malé skvrny s řidší srstí, které se později rozšiřují, splývají a vznikají tak velké plochy bez srsti. Tyto plochy mají šedomodrou až načervenalou barvu a z jejich povrchu se odlupují vrstvičky pokožky. První příznaky se projevují nejčastěji kolem očí, na nose, pyscích a předních končetinách. Postižená místa nesvědí. Trudníci se mohou dostat mízní cestou až do vnitřních orgánů. V některých případech mohou příznaky v počátečním stadiu během 1 - 2 měsíců samy vymizet. Léčba je zdlouhavá a složitá, neboť choroba je velmi úporná (je poněkud trudná).

Trudník psí

Léčí veterinární lékař.Psa je nutno podrobit koupeli za použití specialního šamponu a dalším koupelím v léčebných roztocích. Vyléčený pes může však být nadále hostitelem a může přenášet dědičnou náchylnost k tomuto onemocnění. V některých případech nemoc propuká znovu, obzvláště pokud nebyla zachycena včas a trudníci již pronikly do uzlin a orgánů. K přenosu tohoto parazita dochází v prvních dnech života štěňat při sání od feny.Dosud není vyloučen ani nitroděložní přenos. Vzhledem ke stoupající tendenci výskytu demodikózy by jí měla být věnována pozornost a zvířata, která demodikózu prodělala by v žádném případě neměla být použita v chovu. Pokud se v potomstvu feny, která sama nemá obtíže vyskytují často zvířata postižená demodikózou, měla by být i ona z chovu vyřazena.

Sametka zarděnkovitá (Trombicula autumnalis) někdy též nesprávně zvaná sviluška, je další roztoč, který může způsobovat problémy. Parazituje pouze larva, připomínající malinkého červeného pavoučka. V oblastech s velkým výskytem sametek způsobují tyto larvičky nepříjemné svědivé problémy nejen psům, ale i lidem. Larvičky se zachycují nejčastěji v meziprstí, podpaží a na břiše. Svými slinami rozkládají tkáň a sají vzniklou tekutinu. Sametky se objevují nejvíce koncem léta. Problémy způsobuje zejména druhotná bakteriální infekce, která se do postižených míst dostane po rozškrábání psem. Pokud je zánět menšího rozsahu postačí vystříhat chlupy, ekzém zaschne a stav se upraví. Při větším rozsahu musí zasáhnout veterinář s pomocí antiseptických mastí a antibiotik.

Sametka zarděnkovitá

Přeji všem psíkům a majitelům co nejméně problémů s parazity.

autor: Ing. Eva Špreňarová