Ze života
Jak to všechno začalo aneb jak Soukupová ke psům přišla
Jak se kupuje československý vlčák :0)
Jak to všechno začalo aneb jak Soukupová ke psům přišla.
Už jako malé se mi zdávalo, že mne následuje pes. V mých snech se proháněl kokršpaněl Lord, buldoček Darinka anebo Bílý tesák. Chtěla jsem psa jakéhokoliv, prakticky všichni mi přišli úžasní. Doma to nikdo nechápal a panelákový byt ve čtvrtém patře na malém městě mnoho možností nenabízel. Přesto jsem se párkrát pokusila vzdorovat mé čistotné mamince a nějaké to zaběhnuté či odložené štěně jsem si domů přinesla. To se však víc, než pár dní, u mne v pokojíčku neohřálo a rodina vždy rázně zakročila. Jo, neměla jsem to lehké…
Velmi ráda jsem jezdila k babičce, kde jsem si hrávala s křížencem ovčáka - Bojarem. Byl pro mne „obrovitým“ a trpělivým kamarádem, než doplatil svým životem na své lovecké choutky.
Bylo mi dvanáct let, když mi moje kamarádka a spolužačka Šárka vyprávěla, jak se jejich Ritě narodila štěňata. Rita byla německý ovčák.
Ani na okamžik jsem nezapochybovala, že jedno štěně bude, musí být moje! Tak jasně to neviděla ovšem moje rodina. Mé naléhaní obměkčilo pouze otce, který vymyslel spásné řešení. Nedaleko továrny, kde pracoval, bylo kynologické cvičiště s kotci ve kterých bylo možné psa umístit. Povedlo se a já si mohla pro Bojara (tak jsem se rozhodla štěně pojmenovat) jet.
O víkendu jsem navštívila svojí kamarádku v malé šumavské vesničce Blažejovice nedaleko Volar. Všechna štěňata byla nádherná. Byla 4. Jedno, to které se mi líbilo nejvíce jsem popadla, dala si ho do kočárku a spolu se Šárkou jsme je vozily. Bojárek byl příliš malý na to, aby protestoval. Jako dnes vidím paní Wienerovou jak nás zastavila a povídá. „Tak ukaž Moniko, jakého jsi si vybrala? Hm… a jak se bude jmenovat ?“ A já na to: „ Bojar!“ Pani Wienerová se jen usmála a povídá: „ Musíš vymyslet jméno jiné, tomuhle pejskovi chybí „zvoneček.“ A tak se z Bojara stala Dina. Jiné štěně jsem totiž nechtěla…...
Psal se rok 1979, hluboký totalismus a přesto musím říci, že nebýt SVAZARMu asi bych s Dinou jen těžko dosáhla výsledků, kterých jsme spolu docílily. Byla jsem prakticky dítě, ale zapojila jsem se do výcviku s takovou vervou, jak to jen šlo.
Každé ráno jsem vstávala o hodinu dříve, abych stihla před školou za Dinou na cvičák dojít. V zimě, v létě za deště …... Po škole to samé. Pamatuji se na pravidelné revíry na kterých jsme se scházeli s Leou, Jardou a Vlastou. Lea už chodila na gymnásium, Jarda a Vlasta na základku, jako já. Mnohokrát jsem stávala někde v křoví a čekala až mne Jack, Amur či Art najdou. Taky si dobře pamatuji, jak mne Jack „vzal“ za stehno….! Revíry se tehdy dělali jen přírodní. Každý, kdo měl ruce a nohy si uměl vzít rukáv a dát kousnout! Figurantů nebyl nedostatek a psi kousali! Možná jsme neměli takové nároky, ale spíš mám pocit, že právě naopak. ZM - byla banalita, na které se začínalo a měl či musel ji mít prakticky každý pes, který na cvičák chodil a pokud jeho majitel žádal o úlevu z poplatků za psy.
V mé paměti z té doby zůstali psi jako Jack z Města růží Lei Shönové či Brit pana Jiřího Majera, kteří měli kromě množství zkoušek i ZVV3. A já mám prostě pocit, že tak vycvičené psy jsem již nikdy neviděla. Ti psi dělali precizní posunkovou poslušnost na 20 m, skákali 2 m bariéru s aportem (ne áčko)... Uměli zadržet a pohlídat 2 figuranty, vše s lehkostí a samozřejmostí, jako by to nic nebylo. Když jsem po letech viděla ukázkovou poslušnost dle IPO3, tak jsem jen marně čekala „kdy to přijde?“ Kromě třech aportů nepřišlo nic, natož posunková poslušnost na 20 m. Byla jsem zklamaná a marně vzpomínala na psy, kteří cvičili podle ZVV3. Prostě bylo na co koukat.
Dina vyrostla a na první pohled bylo patrné, že není čistokrevný NO. Mě to ale netrápilo a ani jsem to snad tehdy neviděla. Na cvičáku jí čas od času někdo řekl "Huskydina." :0) Až po letech jsem pochopila….Musím ale říci, že Dina dokonale a nadlouho zformovala můj vkus.
S Dinou jsme společnými silami složily ZM, ZVV 1, ZVV 2 do mých 15 let a svou třetí a poslední zkoušku složila Dina ve 2 a půl letech! I Dina uměla posunkovou poslušnost a vše o čem jsem byla přesvědčena, že má správný pes umět.
Výkonnostní knížka, která byla Dině a mně vystavena při složení zkoušky ZVV2.
Později jsem si Dinu přestěhovala ze cvičáku k mojí matce do práce, kde zůstal volný kotec v areálu bývalých jatek. Měla jsem to z domova blíž. Tam také povila a vychovala svá první a druhá štěňata, jejichž otci byli fešní čistokrevní němečtí ovčáci. To byli mé první chovatelské počiny :0)
Dina měla toulavou krev a občas se jí podařilo z nového kotce utéct. Pak šla sama na cvičák…a nebo třeba na vlak.
To bylo tehdy, když měla svá první štěňata. Ráno před školou jsem šla štěňata nakrmit a vyvenčit Dinu. Jaké bylo mé překvapení, když v kotci bylo jen 7 štěňat, 6 týdnů starých. Dina nikde. Tehdy jsem si pomyslela: „Už jí to s nimi nebaví, tak se šla projít a brzy se vrátí.“ Bohužel, když jsem přišla odpoledne ze školy, Dina nikde. Obavy o Dinu narůstaly s každou minutou a začínala jsem věřit, že se jí něco stalo.
V pozdních odpoledních hodinách zavolal babička ze Strunkovic nad Blanicí a povídá: „ Kde jste? Viděla jsem z okna, že je Dina na chatě a tak si říkám „ naši přijeli.“ Když jsem však došla na chatu, (která je nedaleko bytovky ve které babička bydlela) k mému překvapení jsem zjistila, že na chatě je jenom Dina!“ Ještě ten den jsme si pro ni dojeli a já ji celou cestu litovala, jakou si chudinka udělala patnáctikilometrovou procházku.
O několik týdnů později jsem s ní cestovala vlakem za babičkou do Strunkovic. Paní průvodčí hned Dinu poznala a povídá:
„No zrovna tenhle pes před několika týdny nastoupil na zastávce Prachatice – Lázně, bez košíku a samozřejmě bez lístku! Nikdo se k němu nehlásil a vyhodit se taky nedal. Když však přišla zastávka Strunkovice - pes se zvedl a bez poděkování a pozdravu vystoupil!“ Jo, moje Dina byla šikulka.......
Jednoho dne opět utekla snad s tisíckrát spravovaného kotce a vydala se na svou pravidelnou procházku na cvičák. Tam však již nikdy nedošla a mí známí ji našli v příkopu nedaleko brány od cvičáku. V paměti mám ztichlé psy, kteří mne v ten osudný den svým štěkotem za svých kotců nevítali. V tu chvíli již věděli, že Dině není pomoci.
moje Dina na překážce
Canis
Dina už neexistovala…..ale touha mít psa se nikam nevytratila. V mých očích se stala Dina prototypem, ale pořídit si druhou Dinu, která byla dílem náhody, bylo nemožné. Listovala jsem v atlasech a shromažďovala informace….Určitá podoba s vlčími kříženci tu byla a neviděla jsem to jen já. Prostě můj další pes měl být stejně vlkošedý a s bílou maskou. Někdy kolem roku 1982, ještě když Dina žila, jsem na cvičáku v Prachaticích slyšela vyprávět o Standovi Maršálkovi a vlčici Lejdy, která byla střídavě umístěna na posádce PS v nedalekých Volarech a v Libějovicích.
(V roce 1983 se narodil ze spojení Lejdy a Bojara vom Shotterhof – Kazan. Kazan se později stal oblíbeným tématem na všech cvičácích od Volar přes Prachatice až po Vodňany (možná i dál: 0)) stal se téměř legendou. Přes svůj původ s ním složil Standa Maršálek zkoušku ZVV1, což s křížencem první filiální generace (NO x vlk) lze považovat za světový unikát.
Kazan byl vynikající stopař, obranář – jen když opravdu chtěl. U figurantů však budil obrovský respekt svým zjevem. Kazana jsem spatřila až když už jsem měla svou Alinu, mohlo to být kolem roku 1987 možná později, jela jsem tehdy s jedním kamarádem pro vyřazeného NO na posádku do Libějovic.
Pamatuji se na obrovitého vlkošedého psa v typu NO, na dlouhých nohách s napalec dlouhými tesáky, když seděl, měla jsem ho pod prsa. Vše na něm bylo obrovité (oproti NO) a něco takového jsem nečekala. Opatrným hlasem jsem se tehdy zeptala, jestli si ho můžu pohladit a Standa se jen usmál a povídá: „ Ty pro něj nejseš žádná konkurence,…. klidně….“)
Snad ovlivněna vzpomínkami na vyprávění o vlčici Lejdy a vlkošedou barvou mé Diny, mě napadla myšlenka v pravdě šílená. Pořídit si vlka! Dnes bych něco takového již neudělala. Opravdu jsem vůbec netušila do čeho jdu a má představa o výchově vlka začínala u ZM a končila ZVV3. Byla jsem však rozhodnutá a nebyla síla, která by mi to rozmluvila, byl mi 18 let a psal se rok 1985.
Někdy v průběhu května 1985 se v ZOO Dvůr Králové narodila vlčata a já se rozjela tedy právě tam. Dost dlouho trvalo, než jsem zdejší zaměstnance a úředníky přesvědčila, ale zřejmě jsem působila dost odhodlaně, přesvědčivě a neústupně, že tehdy na legální odprodej vlčete „ bláznivé puberťačce „ přistoupili. Z té doby už mám jen dopisy, smlouvy, bohužel foto Canis, jak jsem svou vlčici pojmenovala, se nedochovalo.
Zajímavé bylo, že pocházela z křížení černé vlčice a euroasijského vlkošedého samce. Ve vrhu byla jak štěňata černá tak i vlkošedá. Já samozřejmě chtěla vlkošedou fenku a tu jsem si taky domů, už jako tříměsíční a velmi plachou dne 14. srpna 1985 odvezla.
Bohužel, příběh vlčice Canis se stal pro mne černou můrou a nadlouho. Utekla, ztratila se a já ji již nikdy nespatřila. Hledali ji všichni mí známí se psy i bez…..jihočeský rozhlas hlásil, že se ztratil mladý vlk, ať se lidé nebojí, zverbovali jsme polesí, myslivce ..….Byla velmi plachá a i když jsem jí krmila z ruky a spala s ní v boudě, k lidem obecně či do města, by nikdy nešla.
Šumavské lesy jsou hluboké a snad v nich našla útočiště, alespoň na čas…přirozených nepřátel neměla, jen člověka.
Dovětek.
Vlk patří do přírody. Lesy, volnost a druhové jsou mu nadevše. V přírodě je to sebejistý, inteligentní a nádherný tvor, vybaven instinkty a vlastnostmi v přírodě žít a přežít…. Přinutí – li ho člověk žít ve své společnosti je to frustrovaný, pro někoho možná zbabělý živočich. Nikdy Vás nebude dobrovolně následovat, vždy ho budou děsit davy lidí, hlučící a páchnoucí auta. Vůli člověka a snaze si ho podřídit nikdy neporozumí. Je pouze vaší hračkou, rozmarem a nikdy nemůže být vaším přítelem."Krm si vlka jak chceš, stejně kouká k lesu!" Tak praví přísloví, ......několik slov a jaká pravda.....
Rok 2006
Tento rok pošla mým životem dvě vlčata - pes a fenka. Sled událostí a náhoda tomu tak chtěla a na čas patřila do naší domácnoti. Přišla ke mně 18 dní stará a já se stala jejich náhradní mámou. Nejsem zastáncem chovu vlků v zajetí a tak vlčata našla jiné náhradní rodiny. Mohu však jejich osudy sledovat, zárověň však ctím právo na soukromí jejich nových majitelů. Vlčatům se alespoň ve svých myšlenkách omlouvám.........ať prožijí dlouhý a relativně šťastný život.....!
Jak se kupuje československý vlčák : 0)
První zmínku o křížencích vlka a psa jsem zaregistrovala v počátcích 80-tých let. Jednalo se o vlčici Lejdy a její potomky chované v nedalekých Libějovicích a Volarech. Jak jsem již psala. V době, kdy jsem přišla o svou vlčici Canis, jsem se dala znova do pátrání.
V jednom z časopisů Pes přítel člověka jsem našla inzerát, kde někdo nabízel štěňata z pokusného křížení vlka a psa. Na adresu, která byla v inzerátu uvedena, jsem napsala a odpověď přišla zanedlouho od pana Dědáka ze Zlína. Vlastnil fenu ČSV Astru, jednu z několika chovných fen chovaných v té době civilisty – kynology v Čechách. Fena snad tehdy nezabřezla a pan Dědák si mě zapsal do svého pořadníku. Musela jsem čekat……Psal se rok 1985…Vyměnili jsme si několik dopisů a já stále čekala, jelikož jsem nic jiného neobjevila. V posledním dopise, který jsem od pana Dědáka dostala, mě upozornil, na tříměsíční fenku ČSV, která zůstala neodebrána u chovatele v Praze a byla umístěna spolu se svým bratrem u pana Hartla. Na nic jsem nečekala a poslala panu Hartlovi dopis. V poměrně krátké době přišla odpověď se základními informacemi o štěněti a jeho ceně. Můj první československý vlčák stál 1 000,- Kč. :0).
Začínaly prázdniny, já měla po maturitě a tak jsem nasedla do vlaku a jela i se svým přítelem Romanem pro fenku do Prahy. Letos tomu bylo 20 let, ale jako dnes si pamatuji, jak jsme vystoupili na Smíchově a dali se do hledání Plzeňské ulice. Nebyla daleko….zaradovala jsem se, jak to vše krááásně jde. Coby holka z malého města jsem neměla povědomí, jak může být Plzeňská ulice dlouhá! Statečně jsme šlapali od Smíchova do Řep, kde pan Hartl prakticky na úplném konci Plzeňské bydlel a stále bydlí! Vyčerpáni horkem a kilometry jsme zazvonili na zvonek domu. Nikdo nebyl doma a tak jsme si lehce zdeptáni sedli na chodník a čekali…... Čas běžel ….opravdu už nevím, jak dlouho jsme čekali, než jsme uviděli přicházet nějakou paní….byla to paní Hartlová. Sláva! Vzala nás dovnitř, nechala nás umýt, dala nám najíst a napít, převzala jsem odrostlé štěně – Alinu, kus masa pro ni na cestu a vyrazili jsme šťastně zpět. Tenkrát jsme však jeli na Smíchov už tramvají i s malou Alinkou, která dostala obojek a vodítko a statečně capala a vezla se se mnou, jako by tomu nikdy jinak nebylo :0)
Tehdy jsem se s panem Hartlem nepotkala, nebyl doma. Fenku Alinu (Astu z Tondova) někdo vrátil a já jsme mu dodnes vděčná. Alina se mnou prožila 16 let a 6 měsíců. Nechci donekonečna mluvit o ní v superlativech, ale ona byla velmi inteligentní a výjimečný pes. Po prázdninách v roce 1986 jsem nastoupila do nultého ročníku Vysoké školy zemědělské v Praze a tehdy jsem se s panem Hartlem poprvé viděla a s chutí „naskočila“ do pomyslného vlaku se jménem československý vlčák. Tehdy nebylo plemeno uznáno a všichni, co jsme byli majiteli čévéček jsme „pluli“ na jedné lodi. A to bez nadsázky, nikdy jsem již nezažila takový pocit sounáležitosti a smysluplnosti na úrovni nějakého Klubu. Na závist, pletichy a otevřené útoky jsem si musela zvyknout až o mnoho let později…prakticky a fakticky až po roce 2000.
Klub
Na doby před rokem 2000 velmi ráda vzpomínám. Snad bývali lidé přímější a čestnější a míň fanatičtí, i když práce a starostí kolem čévéček bylo určitě více, než dnes. Plemeno rozhodně nepatřilo mezi populární a mívali jsme to mezi kynology těžké. Rozhodně ale nechci být sentimentální…plemeno bylo mezinárodně uznáno FCI a rozpad a „zkažení“ ovzduší v Klubu beru jako daň za úžasné roky v Klubu po boku úžasných lidí. Za vše se v životě musí platit! A já to beru.
Jeden můj známý mi kdysi řekl, když jsem mu vyprávěla jak Klub funguje…“Bude stačit jeden blbec a bude po všem“…,měl bohužel pravdu. Blbec se objevil, sešikoval dav rejpalů a remcalů a my všichni jsme se po letech museli ponořit do řádů a stanov. Internet, pan Hanuška a jeho partička šmíráků honící se po funkcích se stali pro mne symboly novodobého KCHČSV.
Někteří lidé zůstali stát uprostřed, jiní „zradili“ staré časy, nově příchozí členové vůbec netušili, co se děje. Ne nadarmo se říká: „V nouzi poznáš přítele.“ Pro mne vyčistila vzduch, ukázala kdo je kdo, příbramská konference. Lidí, co tehdy odešli, si nesmírně vážím… a děkuji jim, lépe to říci neumím. Těch, co zůstali sedět a zvedali ruce pro zvolení šmíráků do vedení Klubu, si slušně řečeno nevážím – a pokud jsem měla ještě nějaké iluze o některých z nich, tam jsem je definitivně ztratila!
A i když v kontextu těžkostí života a problémů, které život přináší se jeví tato „příbramská epizoda“ jako banalita, banalitou není. Odhalila a ukázala lidské vlastnosti, malost a bezpáteřnost a to není tak málo.
Jistým signálem o tom, kam celý Klub spěje mohla být pro mnoho z nás schůze ve Světlé nad Sázavou. Tehdy se sešel celý „monstr“ proces na základě udání pana Hanušky. Sepsal 12-ti bodovou stížnost na mne a ostatní členy chovatelské komise. Výsledkem celého mnohahodinového jednání bylo, že celá stížnost pana H. byla jako celek shledána urážející, lživá a rozvracející Klub! Panu Hanuškovi bylo doporučeno, aby Klub opustil. Neodešel a navíc neztratil své přisluhovače, a i když tehdy prakticky podepsali, že pan H. lže, stále ho plácali po zádech …jako by říkali jen tak dál!
Výsledkem šmírování, osobních útoků a touhy po funkcích je:
- Klub přišel o spolupráci 3 klubových rozhodčí
- ztratil autorská práva na opětovné vydání knihy Československý vlčák ( autoři: Hartl, Jedlička)
- Klub přišel o el. databázi, jelikož nikdo není schopný ji dál uvést v život a starat se o ni. Pan Malášek odešel….a pan Valášek i když nebyl dlouholetým členem, také.
- Klub přišel o lidi, kteří se starali o klubové stránky, měli zásluhu na vydání knihy či byli loajálními dlouholetými členy ( doc. Jedličková, Petra Neomillnerová, Karel Kadlec)
- navýšily se mnohatisícové výdaje na rozhodčí při posuzování svodů a bonitaci. V Čechách mnoho let nebyly na pořádání bonitací žádné výdaje. Posuzovali jsme zdarma a i oběd a kafe jsme si zaplatili :0) ( Šimáčková, Hartl, Soukupová). Klub jsme tak sponzorovali řadu let a ušetřili mu řádově desítky tisíc korun.
Ano, věřili jsme, že tak to má být. Pan Hartl a jeho nezištnost, by mohla být mnohým příkladem.
- chovatelská komise byla funkční a odbornou úroveň vždy držel a zaručoval pan Hartl a Jindřich Jedlička. Nebyl problém se kdykoliv u pana Hartla sejít a prodiskutovat jakýkoliv problém a scházeli jsme se často. S příchodem, i když na krátkou dobu, Nadi Šebkové se nic nezměnilo i ona bydlela blízko a byla vždy ochotna dojet. Jen Jindra to měl daleko, ale za ta léta spolupráce jsme si systém komunikace a schůzek vypracovali. Vše běželo samospádem a každý jsme si dělali svou práci.
- základní stavební jednotkou klubu chovatelů je a musí být chovatel. A bylo tomu tak. Nepamatuji se, že by se někdo tak nesnesitelně prudil, neustále se vytvářely nesmyslné kauzy a dělaly nějaké problémy chovatelům. Pan Hartl byl vždy ochotný pomoci, vyběhat a uhladit všechny resty chovatelů na plemenné knize. Na úrovni Klubu se mnoho neřešilo (do roku 2000)
- pořádaly se individuální bonitace. Chovatel nestihl jarní bonitaci, fena se v létě rozhárala a tak se po domluvě přivezla na určené místo. Většinou do Prahy. Sešla se bonitační komise, figurant, požádalo se několik nezávislých pozorovatelů – členů Klubu. Neviděla jsem v tom problém, individuálních bonitací se využívalo pomálu, ale ta možnost tu byla a mnohým chovatelům to velmi pomohlo.
- kdykoliv se sešlo více lidí, jako třeba na táborech, nebyl problém zvířata bonitovat. Podpisové právo a rozhodčím pro posuzování exteriéru byl pan Hartl, Anička Šimáčková, Jindra Jedlička a já. Dnes se samozřejmě musí rozhodčí, který přijede z daleka, delegovat a zaplatit a pak někteří „ taky chovatelé“ velmi špatně nesou, že se na táborech bonitace nacvičují. Nedochází jim, že tu možnost individuální či táborové bonitace mají či spíše měli naprosto všichni a bez výjimky. Vždyť přece šlo o to, vycházet vstříc chovatelům, pomáhat, zvířata bonitovat a štěňata odchovávat. Nic víc. Klub je zájmovým sdružením, alespoň jim býval a jediní kdo opravdu nesou kůži na trh, jsou zase jen chovatelé!
Dnes nemá podpisové právo ani jedna členka chovatelské komise (ani jedna není rozhodčím pro posuzování exteriéru)…a tak se platí a platí ..individuální a táborové bonitace se nepořádají. Chovatelům se dávají důtky a pětileté podmínky za neposlušnost, doporučují se psi, kdy chovatel radši nebude chovat vůbec, než by nakryl psem, kterého doporučila chovatelská komise …Vypracoval se systém pokut….!.A stále se Klubu říká Klub CHOVATELŮ…...
Ne, nikdy nemůže vše fungovat dokonale, neboť člověk není bytost dokonalá, chybuje a občas se mýlí. Máte své známé, přátele ale i nepřátele. Přesto držel Klub pohromadě i přes nějaká zadrhnutí či nedorozumění. Jeden příklad z mnoha:
Kdysi mi byla schopna Marcela Pluhařová (dnešní členka chovatelské komise) volat, aby se ujistila, že na bonitaci budu. Byť mne jako osobu nesnášela. Volala, celkem bez problémů se přemohla :0) neboť věděla, že se mne psi nebojí a že se mi plaché či agresivní zvíře podaří pravděpodobně změřit. Ujišťovala se o mé přítomnosti např. při svodu plaché Brendy Kanýčo či naposledy agresivního Kondora z Krotkovského dvora (tehdy jsem na bonitaci nebyla)…… Zřejmě si tedy byla jistá i přes nenávist z její strany vůči mé osobě, že se v žádném případě nepokusím psy poškodit a že se budu snažit pomoci, jak to půjde.
Dnes stojí Marcela v kruhu, coby členka bonitační komise a já vím, že jsou chovatelé, kteří již své zvíře k „ní“ nepřivedou. Sprška ponižování, vyřizování si osobních problémů na úkor zvířat a léčení svých komplexů je viditelná a slyšitelná na deset metrů. Ani já hrozivé Marcelce nezavolám, aby mi změřila zvíře….. Měla by se alespoň naučit ovládat, když jí nejde být od přírody korektní a objektivní.
A ač jsem bytostně proti vytváření „ politiky“ v chovu psů a v zájmovém Klubu, cítím se a jsem v opozici proti současnému vedení Klubu. Jsou věci, co se neodpouští a vlastně ani není komu…. Vždyť pan Hospodka, Skoupý či slečna Hubáčková nikdy ani nevyjádřili lítost nad tím, že se nechali zatáhnout do trapného vykrádaní mé e – mailové schránky. (Od pana Hanušky jsem omluvu nikdy nečekala, protože pan H. není člověk, to je úkaz a jako takový se vyskytuje v KČHČSV maximálně jednou za 20 let, jak by jistě řekl docent Chocholoušek :0) ).
Ale vážně. Nikdy neřekli, je nám to líto, je to trapné a měli jsem ti to říci, Moniko. Vždyť speciálně pan Hospodka se nestyděl mi volat každý týden a hodiny a hodiny se mnou řešil věci kolem ČSV. Snad si jen ověřoval jestli mé e – maily, které dostával od pana H. jsou totožné s tím, co mu říkám. No co je tohle za povahu??!! Ne, nemohu to pochopit ani dnes a rozumět, jelikož je to naprosto proti mé přirozenosti. HRU na kamaráda neznám…..
Ale to jsem se dostala úplně někam jinam, než jsem původně, zamýšlela…hmm škoda, ale přepisovat už to nebudu :0)
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Ti, kdož pochybují a nebo přímo nebyli účastníky "legendy o šmírování" :0) ať dobře čtou následující slova a zváží, může - li si někdo něco takového vůbec vymyslet, sestavit a zapojit do toho tolik lidí! Ať pan Hanuška dokáže, že poštu, kterou Petr Malášek zadržel, taky vlastnoručně vytvořil i s IP adresami účastníků, korespondujícími osobami a opatřil ji komentářem podepsaným - Pavel - !
Jako součást tohoto textu přikládám 3 e – maily zachycené Petrem Maláškem, tehdy členem redakční rady a předsedou moravské pobočky Klubu:
Stručný popis vzniklé situace, tak jak ji Petr Malášek popsal:
Dne 21. prosince jsem do svého mailboxu dostal tři e-mailové zprávy adresované na tehdy ještě neexistující adresu zdenek.benes@cswolfdog.cz.
Díky neexistenci této adresy skončily předmětné e-maily v doménovém koši postmaster@cswolfdog.cz, který jsem pravidelně promazával jako dočasný správce. Na pravidelný (jak vyplývá z textu předmětných e-mailů) odposlech jsem neprodleně telefonicky upozornil účastníky odposlechnutých e-mailových diskusí a o den později jsem zřídil zbylé schránky jmeno.prijmeni@cswolfdog.cz včetně e-mailu zdenek.benes@cswolfdog.cz.
Jak k tomu mohlo dojít a jak se pan Hanuška k poště mně určené a adresované dostal?
Část prohlášení Michala Valáška:
Pomocí tzv. „filtrů“ byla veškerá elektronická pošta zaslaná na adresu Moniky Soukupové, z.molu@seznam.cz, automaticky přeposílána na adresu z.molu@web.de. Ing. Soukupová dle vlastního prohlášení žádnou schránku na doméně web.de neměla a nepoužívala a žádného přesměrování si nebyla vědoma. Ani žádné nastavení na jejím počítači nenasvědčovalo tomu, že by tuto schránku využívala.
Na její žádost jsem toto přesměrování zrušil a její počítač čistě přeinstaloval, aby byla komunikace nadále bezpečná.
Dále mi Petr Malášek poskytl tři e-mailové zprávy, jejichž znění přikládám. Analyzoval jsem hlavičky a obsah těchto zpráv a došel jsem k následujícím závěrům:
Všechny tři zprávy byly odeslány z e-mailové adresy hospodka@ledec-net.cz, původně z počítače jménem „Hospodka“ s IP adresou 194.108.162.55.
Atd….. atd
Závěr Michala Valáška:
Myslím si, že můžeme na základě shora popsaných skutečností předpokládat, že:
1. Veškerá pošta zaslaná na adresu z.molu@seznam.cz byla bez vědomí uživatelky této stránky automaticky přeposílána na adresu z.molu@web.de.
2. Někdo z této schránky předmětné zprávy (opatřené komentářem, naznačujícím že toto „odposlouchávání“ se děje pravidelně a dlouhodobě) přeposlal dalším lidem, příkladně p. Hospodkovi na adresu hospodka@ledec-net.cz.
3. Z této adresy byly zprávy přeposlány na adresu zdenek.benes@cswolfdog.cz, která v jednom okamžiku z technických důvodů neexistovala, a zpráva se tak dostala do schránky správce.
4. Můžeme-li důvěřovat obsahu zprávy zaslané z hospodka@ledec-net.cz, byl tím kdo zprávu původně přeposlal a opatřil komentářem uživatel e-mailové adresy pavel@wolfdog.org. Tato e-mailová adresa patří Pavlu Hanuškovi.
Zachycená e - pošta
Dost pravděpodobně bude na Vás text e - mailů působit nesourodě, nesourodý určitě je, jsou to totiž "výňatky" a části e - mailů, původně MĚ určených s částmi mých odpovědí, tak jak je pan Hanuška "sesadil" a přeposlal panu Hospodkovi. Ten je však poslal na tehdy ještě neexistující adresu......fatální omyl. Podstatná jsou jména a e - mailové adresy : (kliknětě pro zvětšení)
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
rok 2007
V Klubu se přece jen tento rok cosi změnilo. Marcela Pluhařová položila svou funkci a z Klubu vystoupila.
Pan Hospodka, jako jediný, (vyjma Zdeňka Beneše, který se ke čtení mé pošty přiznal již na konferenci) se přiznal, mohu - li to tak napsat, prostě v telefonickém rozhovoru se mnou řekl jednoduše, že o vykrádání mé schránky panem Hanuškou věděl a že jim pan Hanuška mou poštu přeposílal, řekl, že ho to samozřejmě mrzí, ale prakticky se s tím už nedá nic dělat. Sám se letos stal "objetí" podobného trestného činu ve své práci a tak snad pochopil.
Čas však vrátit nelze a narušené vztahy v Klubu se zpátky již neslepí, lidé se k práci v Klubu nevrátí. Tím myslím především na Jindru Jedličku a jeho maminku. Nejsem člověk mstivý a jeho omluvu jsem přijala. Jeho odvahy a toho, že sám zavolal si vážím, jakkoliv mne jeho chování v minulosti stále mrzí.
